Skutečně toto stačí finančnímu úřadu k prokázání skutečností vyvracejících správnost evidence a dokladů předložených podnikatelem?

Daňový řád ve svém ustanovení § 92 odst. 5 písm. c) hovoří jasnou řečí (zvýraznění doplněno):

Správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

Zákon zde tedy finančnímu úřadu stanoví zcela jasnou povinnost. Přitom české správní soudy toto ustanovení vykládají ve vztahu k finančním úřadům značně benevolentně; řekněme přímo, že soudy se od toho jasného textu nepřípustně odchylují, tedy provádějí přímo soudcovskou tvorbu práva (která by v našich končinách tzv. kontinentální právní kultury neměla co dělat – nebo už si máme začít spíše myslet, že jsme kulturou common law, resp. že toto dělení právních kultur je už jenom pro učebnice prvních ročníků právnických fakult?). To už tedy neplatí článek 11 odst. 5 Listiny, že „daně lze ukládat jen na základě zákona“ ? Zde se totiž daně ukládají na základě norem, které stanovují soudci, a nikoli zákon (resp. v daném případě tyto soudcovské normy jsou přímo v jasném nesouladu se zákonem).

Soudy totiž toto ustanovení zarputile vykládají tak, že jej finanční úřad splní již tím, že prokáže toliko „vážné a důvodné pochyby“ (přitom, jak je vidět z citovaného textu, zákon nehovoří o pochybách, ale zcela jasně o „prokázání skutečností vyvracejících“).

Například v rozhodnutí ze dne 31.7.2018 čj. 3 Afs 216/2017 (JUMAR) přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že finanční úřad dostál požadavkům dle výše citovaného ustanovení, pokud označil tyto skutečnosti (jednalo se o odpočet DPH):

• dodavatel nezahrnul předmětné faktury do své evidence pro daňové účely
• dodavatel fakticky nesídlil na adrese svého sídla
• jednatelé dodavatelé byli nekontaktní
• na jednotlivých přijatých fakturách byl rozsah plnění nedostatečně specifikován (dodávky byly na fakturách označeny vždy pouze jako „zednické práce“ na konkrétní akci)

Skutečně lze připustit, aby zjištění pouze těchto skutečností naplnilo zákonný požadavek na prokázání „skutečností vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost povinných evidencí … a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem„? Já se tedy domnívám, že nikoli, a že tato soudní praxe je nejenom v rozporu s jasným textem zákona (tedy v rozporu se zásadou zákonnosti), ale že je naprosto zhoubná a umožňuje tak správci daně doměřit daň prakticky komukoli, zcela bez ohledu na skutečný stav věcí (tedy že takto správce daně nedokáže oddělit „zrno od plev“).