S účinností od 1. 1. 2016 založil zákon o dani z přidané hodnoty zcela novou povinnost: podávat tzv. kontrolní hlášení. Toto hlášení fakticky rozšířilo plátcům daně rozsah břemene tvrzení nad rámec obsahu daňového přiznání. Od začátku tohoto nového institutu byly kolem jeho zavedení a způsobu provedení výrazné kontroverze. Tyto zejména vyústily v návrh 21 senátorů, podaný Ústavním soudu dne 3. prosince 2015, na jeho úplné zrušení. O tomto návrhu Ústavní soud rozhodl ve svém nálezu Pl. ÚS 32/15 ze dne 6.12.2016.
Ústavní soud s účinností k 31. 12. 2017 zrušil ustanovení § 101d odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, což prakticky znamená, že obsah kontrolního hlášení (tedy rozsah plátcem povinně uváděných údajů) může být po tomto datu stanoven pouze zákonem (tedy v důsledku rozhodnutí zákonodárného sboru), a nikoliv pouze konkretizací přímo v elektronickém formuláři kontrolního hlášení. Ústavní soud zde přitom konstatoval, že výkonné moci tak byla svěřena moc, která dle ústavy náleží jen moci zákonodárné. Byla porušena zásada výhrady zákona pro ukládání povinností, podle které „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ a „ povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích“. Konkrétně tak Ústavní soud v této věci uzavřel, že zákon musí blíže vymezit alespoň okruh údajů, které musí plátce v kontrolním hlášení sdělovat.
Ústavní soud (s účinností dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů) zrušuje ustanovení § 101g odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty. Takto tedy byla zrušena dosti bizarní úprava, podle které výzva, kterou správce daně zasílal (ohledně kontrolního hlášení) plátcům pomocí emailu, se považovala za doručenou již dnem odeslání (tedy například i za situace, kdy se taková výzva vůbec nedostala, třeba v důsledku nespolehlivosti veřejné datové sítě, do dispozice plátce).