Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 17.12.2013, sp. zn. 1 Afs 76/2013) dospěl k závěru, že jediným prostředkem jak řešit „rdousící efekt“ účinků solárního odvodu (dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb.), je za stávající právní úpravy institut prominutí daně.
I. Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje.
II. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu.
III. Věc s e v r a c í k projednání a k rozhodnutí prvnímu senátu
Rozšířenému senátu předložil věc první senát Nejvyššího správního soudu, jenž rozhodoval o stížnosti firmy, která vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Hulín. Ta tvrdí, že kvůli odvodu dochází k její postupné likvidaci. První senát konstatoval, že v řízení o stížnostech na postup plátce daně neexistuje prostor pro posouzení otázky, zda může mít uvalení solárního odvodu na výrobce energie likvidační účinky. Případná úprava výše odvodu, provedená finančním orgánem, by totiž byla s ohledem na neexistující psanou právní úpravu prý problematická (?) – kdyby byl správci daně umožněn uvedený postup, znamenalo by to prý, že by se mu v dané oblasti otevřel velmi těžko kontrolovatelný prostor pro libovůli. První senát v předkládací zprávě senátu rozšířenému navrhl právě využití institutu posečkání úhrady daně.
Členové rozšířeného senátu v usnesení připomněli, že Ústavní soud neshledal zavedení solárního odvodu samo o sobě protiústavním s výhradou, že rdousící efekt odvodu na konkrétního výrobce je nutno ve výjimečných a odůvodněných případech připustit.
Jediným institutem, jehož prostřednictvím výkonná moc dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu a splní tak povinnost uplatnit individuální přístup k jednotlivým výrobcům, kteří se nacházejí ve výjimečné situaci předvídané nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (viz také zde) je právě prominutí daně. Úvaha ministra financí, zda takové rozhodnutí vydat či nevydat, se proto nemůže odehrávat ve sféře „absolutního“ správního uvážení.
Toto rozhodnutí tak mimo jiné vneslo zásadní příspěvek do diskuse o mezích omezené správní diskrece.