V časopise Právní rádce č. 06/2012 (strana 46-49) Mgr. Martina Kratochvílová (Univerzita Palackého v Olomouci), uvádí:
V této souvislosti ale připusťme, že byť finanční úřad není a nemůže být nezávislý a nestranný ve smyslu čl. 6 Úmluvy, neznamená to, že vlastní řízení před ním by nemohlo a nemělo vyhovovat nejdůležitějším požadavkům na kvalitu vlastního postupu. Na základě článku 6 Úmluvy se vyvozuje super/princip obecné procesní spravedlnosti, jenž je aplikovatelný na veškerá řízení před orgány veřejné moci (viz Svoboda, P., Ústavní základy správního řízení v České republice. Právo na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha, Linde Praha, a.s., 2007, s. 109). Pak můžeme vycházet ze stanoviska, že daňový subjekt nemusí poskytovat žádné informace, kterými by vystavil nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt sebe samotného a pravděpodobně i osob blízkých, jako je tomu u výpovědi svědků.Daňový subjekt tak nemůže být správcem daně nucen, resp. sankcionován pořádkovou pokutou, předkládat takové důkazní prostředky, o nichž daňový subjekt prohlásí, že jsou způsobilé vyvolat shora uvedené nebezpečí postihu. Je logické, že tak může kontrolovaný daňový subjekt učinit dobrovolně.
Z uvedeného právního názoru tedy vyplývá, že nejenom osoby v pozici svědka, ale také daňové subjekty by měly mít právo nepodílet se na vlastním obvinění a právo nevypovídat (vyplývá z latinské zásady „nemo tenetur se ipsum accusare“).