Z rozsudku ESD ze dne 21.2.2006 ve věci C-255/02 (Halifax):
Taková plnění, jako jsou plnění dotčená v původním řízení, jsou dodáním zboží nebo poskytnutím služeb a hospodářskou činností ve smyslu čl. 2 bodu 1, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS, pokud splňují objektivní kritéria, na nichž jsou uvedené pojmy založeny, i když jsou uskutečněna pouze s cílem získat daňové zvýhodnění bez jiného hospodářského účelu.
Šestá směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že brání nároku osoby povinné k dani na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu, pokud plnění zakládající tento nárok představují zneužití.
Pro zjištění existence zneužití je jednak nezbytné, aby výsledkem dotčených plnění přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními šesté směrnice a vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. Krom toho musí ze všech objektivních okolností vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění.
Pokud byla zjištěna existence zneužití, musejí být plnění uskutečněná v jeho rámci nově definována tak, aby byla nastolena taková situace, jaká by existovala v případě neexistence plnění představujících toto zneužití.
Z rozsudku ESD ze dne 21.2.2008 ve věci C-425/06 (Part Service):
Šestou směrnici Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 je nutno vykládat tak, že lze shledat existenci zneužívající praktiky (abusive practice) tehdy, pokud hlavním účelem dotčeného nebo dotčených plnění je dosažení daňového zvýhodnění (tax advantage).
2 Responses
Takže k tomu, aby uspěla před soudemdoktrína zneužití práva, musí finanční orgány obhájit tato dvě tvrzení:
– existuje zde legitimní cíl (účel) sledovaný zákonodárcem (zákonnou úpravou) a tohoto cíle nebylo jednáním daňového subjektu dosaženo; tento cíl by měl být ze zákonné upravy zřejmý a měl by být legitimní (nelegitimní, protiústavní cíle nemohou požívat právní ochrany),
– motivace daňového subjektu byla výhradně nebo téměř výhradně daňová, bez daňového zvýhodnění by jednání nemělo hospodářského opodstatnění.
Díky za komentář. Vidím to naprosto stejně.
Škoda jen, že většina správců daně a i vysokých úředníků centrální finanční správy to vidí jinak. Musíme si tuto cestu trnitě vyšlapávat a přitom věřit, že se tato judikatorní linka nebude stále změkčovat, resp. měnit ve prospěch státu, resp. v neprospěch svobody a práv individua.
Už i tak, jak jste to řekl, a jak to vidím z judikatury i já, je to hodně na hraně některých doktrín právních teoretiků (např. JUDr. Tryzna, v jeho publikaci „Právní principy a právní argumentace: k vlivu právních principů na právní argumentaci při aplikaci práva“. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2010).