Všem, kteří se zajímají o oblast správy daní z pohledu podnikatele, si dovoluji doporučit článek autorů JUDr. Jarešové a ing. Žežulky „Namátková kontrola a její místo při správě daní“ v časopise Daňový expert 2/2012 (ze 3.4.2012).
Tento článek mne osobně „zaujal“ zejména v těchto ohledech (uvedu jen některé poznámky):
1) Velmi vysocí státní úředníci (ředitelka Sekce správy daní na Generálním finančním ředitelství a ředitel Odboru řízení rizik při správě daní na Generálním finančním ředitelství) zde bez ostychu (a dokonce snad jako v pozitivním smyslu) uvádějí, že bylo v pořádku, pokud se státní správa chovala v jasném rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu (šlo konkrétně o slavný nález I. ÚS 1835/07), a že je to podle nich v právním státě přípustné. A na to já říkám, že člověk nemusí být žádný velký právní teoretik, aby jasně řekl: „Ne, to tedy není přípustné, právě naopak vážení!“ Pokud skutečně jsme ve státě ovládaném doktrínou materiálně právního státu, kde se právu v materiální smyslu (tedy nikoli pouze psaným zákonům) podřizují (ve smyslu rule od law) všichni, a kde již dávno bylo doktrínou a zejména ústavním soudem dovozeno, že (navzdory dnes již spíše pouze neživotně historické kontinentálně právní doktríně o nezávaznosti judikatury) bylo judikatura vyšších soudů (a tím spíše pak soudu Ústavního) je v materiálně právním smyslu pramenem práva, nemůže přeci státní správa, omezená principem enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (ústavně zakotveném v čl. 2/2 Listiny) se tvářit, že je zcela v pořádku, pokud se sama rozhoduje, kdy se chovat podle zákona (přitom např. dle II. ÚS 566/05: „za zákon v materiálním smyslu se považuje i judikatura soudů“) a kdy nikoli (přitom po mém soudu nehraje vůbec žádnou roli, jak silné či slabé argumenty pro takové chování státní správa předloží). Smutné je, že se takto vysocí státní úředníci vyjadřují, a snad ještě smutnější je, že jsem na to nezaznamenal žádnou viditelnou kritickou reakci (snad jsem něco přehlédl).
2) Autoři se mám v tomto článku snaží vnutit představu, že výběr subjektu pro provedení daňové kontroly je výsledkem velmi sofistikované metody a že je zaručena vysoká míra objektivity plánu kontrol. Jistě nejsem úplně osamocený, pokud tvrdím, že praxe přináší mnoho důkazů o opaku. Autoři svůj postoj dokládají také za použití TAX COMPLIANCE PYRAMID (obrázek v uvedeném článku), když zde jistě není bez zajímavosti, že je poněkud přinejmenším zarážející, pokud se nám autoři snaží vnutit, že právě podle této metody probíhá zcela běžně jakýkoli výběr plánu kontrol v českých finančních úřadech, a přitom ještě nebyla potřeba graf této metody uvést v češtině (zřejmě podceňuji skutečnost, že na všech finančních úřadech a na všech odděleních kontrol všichni zcela běžně komunikují v angličtině).
3) pro mne, jako člověka zcela nepostiženého skutečnou interní praxí finančních úřadů, je článek cenný také v tom, že zde velmi jednoznačně (a dlužno říci odvážně otevřeně) vysocí státní úředníci deklarují něco, co by mnoho daňových poplatníků (věřící na nestrannost úřadů) ani nechtělo věřit (a přitom by jim to tak pomohlo ve volbě taktiky jednání s FÚ). Konkrétně jde o to, že se zde jasně deklaruje, že finanční úřady jsou hodnoceny podle efektivity kontrolní činnosti, tedy stručně a jasně řečeno: odměna finančního úřadu (a zřejmě i konkrétního pracovníka) je přímo závislá na výši doměřené daně. Který naivka by za těchto podmínek vůbec i jen teoreticky očekával objektivitu?
4) V článku mne také zaujalo, že jedním z parametrů pro výběr subjektu pro daňovou kontrolu je i obor podnikání. Jinými slovy řečeno, stát má asi určitý (zatím zřejmě tajný) žebříček rizikovosti jednotlivých oborů a podle toho volí i četnost kontrol – kde je prosím nějaký alespoň závan principu rovnosti a zákazu diskriminace? A nebylo by správné, kdyby stát tento žebříček zveřejnil?
5) To, že se v článku na druhém místě externích zdrojů pro výběr subjektu na kontrolu uvádí „podněty občanů“, překvapí v tuzemsku snad jenom před několika dny se to tuzemska přemístivšího cizince.
6) v článku je uveden graf dokumentující, že sice klesá počet kontrol, ale že zároveň stoupá celková výše doměřených daní (tj. výrazně stoupá průměrný doměrek). Má se jednat o doklad o lepším „zacílení“ daňových kontrol. Praxe daňových kontrol z posledních let mne však spíše přesvědčuje o tom, že se jedná o důkaz vyšší míry agresivity (což by ovšem ještě nemuselo být pouze špatné vysvědčení vzhledem k předmětu) a ovšem také o stoupající snaze provádět kontroly nezákonně, tj. pouze s ohledem „na stav státní pokladny“ a nikoli s ohledem na práva občanů (a to už tedy já hodnotím jako velmi špatné vysvědčení řadící naši zemi čím dál tím více na východ – i když směr asi můžeme volit možná i jiný).
7) Když už se zde exekutiva státu ústy těchto vysokých státních úředníků pokusila takto otevřeně (za což je tedy potřeba jim navzdory výše uvedenému potřeba zatleskat) sdělit své některé postoje, mohla by v tomto duchu pokračovat a jasně se vyjádřit, zda jí jde spíše o její pragmatiku (tj. naplnit státní kasu) nebo zda se ještě stále hodná „obtěžovat“ ochranou (často ústavních) práv daňových subjektů. Protože pokud převažuje pragmatika (jako že mám pocit, že všechno tomu svědčí), pak by stejný stát měl také umět uznat přinejmenším stejnou míru pragmatiky na straně daňových subjektů, tj. chovat se tak, aby zbytečně nevyprazdňovali svojí kapsu (či kasu).