V daňovém řízení je bohužel již ze své podstaty jen málo skutečností, vůči nimž by důkazní břemeno neleželo na podnikateli. Mezi ony vzácné výjimky patří prokazování obvyklé (referenční) ceny dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, kde správní soudy trvale judikují, že důkazní břemeno nese správce daně. Aktuálně je možné se toto dočíst ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 4/2012 (ze dne 30.4.2012), ve které byl publikováno rozhodnutí NSS ze dne 27.1.2011 (sic!) čj. 7 Afs 74/2010-81 (č. 2548/2012 Sb. NSS). Z tohoto judikátu byly v této sbírce vybrány například tyto právní věty:
K prokázání, že se liší ceny sjednané mezi spojenými osobami do cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejným nebo obdobných podmínek (referenční ceny), musí správce daně na základě zjištění výše obou těchto cen provést mezi nimi srovnání. Důkazní břemeno ke všem skutečnostem, které jsou pro to rozhodné, nese správce daně.
Referenční cenu může správce daně určit porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty nebo (zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových cenách) jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost.
Praktický závěr: Pokud (zejména při daňové kontrole) správce daně podnikateli napadá cenu použitou při prodeji nějakého zboží nebo služby vůči spojené osobě, a tvrdí, že tato cena je nižší (nebo vyšší) než cena obvyklá (ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP) a že je tedy namístě provést dodanění (tj. navýšit příjmy z takového prodeje nebo snížit výdaje z takového nákupu), měli bychom si být vědomi toho, že správce daně musí předtím unést své důkazní břemeno, tj. prokázat výši této obvyklé (referenční) ceny.