Rozložení důkazního břemene v daňovém řízení

Velmi zásadní otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení se dosti přehledným a shrnujícím způsobem zabýval Nejvyšší správní soud (NSS) ve svém rozhodnutí ze dne 18.1.2012 čj. 1 Afs 75/2011-62 (soudci: Baxa, Žišková, Kühn). Z tohoto rozsudku je tedy vhodné pro praxi citovat tyto právní věty (úvahy NSS zdůvodnění rozsudku):

• daňový subjekt má povinnost prokázat k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí (viz zejména nález ÚS ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, 130/1996 Sb.)
• daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy (viz zejména rozsudek ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007–119 a rozsudek ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008–86)
• Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti svých pochyb.
  • „Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. […] Správce daně
    je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné.“ (viz rozsudek čj. 2 Afs 24/2007-119, též rozsudek čj. 9 Afs 30/2008-86, shodně nález sp. zn. II. ÚS 232/02)
• Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným  skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu
  k předmětnému účetnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (viz také rozsudek čj. 2 Afs 24/2007-119 a čj. 9 Afs 30/2008-86 a shodně též čj. 9 Afs 30/2007-73)
• V tomto kontextu je nezbytné vykládat právní názor, že samotná existence formálně bezvadného daňového dokladu neprokazuje faktické uskutečnění výdaje. Jinými slovy řečeno, pokud správce daně unese své důkazní břemeno, a tedy zpochybní předložený formálně bezvadný daňový doklad, musí daňový subjekt prokázat své tvrzení o provedení výdaje jinými důkazními prostředky. V této situaci skutečně není na správci daně, aby prokazoval tvrzení daňového subjektu, neboť důkazní břemeno přešlo zpět na daňový subjekt.