Ve svém usnesení ze dne 28.4.2010 sp. zn. 8 Tdo 1452/2009 se Nejvyšší soud (NS) ke znaku dobrovolnosti jednání u účinné lítosti vyjádřil takto:
Nejvyšší soud je přesvědčen, že nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jímž Ústavní soud „usměrnil“ právní názory, které byly vyjádřeny v judikatuře Nejvyššího soudu při výkladu znaku „dobrovolnosti jednání“ u účinné lítosti ve smyslu § 66 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 33 TZ), nelze chápat tak, že by jím Ústavní soud zamýšlel zásadním způsobem změnit nebo zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl založen výklad citovaného ustanovení.
Především i uvedený nález akcentoval potřebu řešit otázku „dobrovolnosti“ se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a jakkoliv naznačuje odlišnost nazírání Ústavního soudu na výklad zákonných znaků „neodvedení“ a „zkrácení“ u trestných činů podle § 147 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 241 TZ) a podle § 148 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 240 TZ) ve srovnání s tím, který zastávají tzv. obecné soudy, ani Ústavní soud nedospívá k závěru, že lhůty významné pro uplatnění účinné lítosti by měly být totožné. Kritizuje zde toliko závěr, že posuzování splnění podmínek zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí u trestného činu podle § 148 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 240 TZ) na straně jedné a u trestného činu podle § 147 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 241 TZ) na straně druhé nemůže být tak rozdílné, a oproti judikatuře soudů vidí širší možnost uplatnění institutu účinné lítosti podle § 66 TZ(ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 33 TZ). Přitom se naznačuje, že u vybrané kategorie trestných činů je při konfrontaci zájmu státu stíhat a trestat pachatele těchto trestných činů na straně jedné a zájmu státu na dosažení nápravy na straně druhé významnějším a kýženým zájem na nápravě škodlivého následku.
V případech, kdy není dostatečně zřejmé, zda a kdy byl pachatel seznámen s výsledky daňové kontroly a jaké k nim zaujal stanovisko, nelze učinit jednoznačný závěr o znaku „dobrovolnosti jednání“ ve smyslu § 66 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 33 TZ.
Bez potřeby jakýchkoliv korekcí nutno dozajista pohlížet na praxi soudů, podle níž nebyla dobrovolnost jednání vyloučena, napravil-li pachatel škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo; v daných souvislostech nelze než opakovat tezi, že samotná skutečnost potenciálně hrozícího trestního stíhání nevylučuje dobrovolnost jednání pachatele, neboť by v opačném případě byla dobrovolnost takového jednání vyloučena vždy.
Jde-li však o dobrovolnost jednání v případech, kdy trestní stíhání již reálně hrozí (typicky případy, kdy správce daně zjistí, popř. orgánu činnému v trestním řízení oznámí skutečnosti svědčící pro důvodnost trestního stíhání), Ústavní soud předznačuje větší možnosti uplatnění institutu účinné lítosti s akcentem na sledování zájmu, o který zde primárně jde. Jak mimo jiné též v textu nálezu uvádí, činí tak proto, že pro stát, proti němuž je namířen mimo jiné i trestný čin podle § 148 tr. zák., je jednoznačně výhodnější, dojde-li k nápravě. Naznačuje, že u vybrané kategorie trestných činů je při konfrontaci zájmu státu stíhat a trestat pachatele těchto trestných činů na straně jedné a zájmu státu na dosažení nápravy na straně druhé významnějším a kýženým zájem na nápravě škodlivého následku.