Jakkoli se článek věnoval zcela konkrétní věci (podpisy na závěti), je myslím závěr autorky použitelný obecně a lze s ním více než souhlasit: „Stanovení, že každý testament by měl být podepsán jménem a příjmením, je bez dalšího pro budoucnost neudržitelný, a to především v situaci obrovské hypertrofie právních předpisů, které ukládají stále více a více povinností a v čím dál tím větší míře omezují základní práva či taková omezení alespoň umožňují. Domnívám se, že de lege ferenda by měl být tento přístup opuštěn, neboť pořizovací volnost by dle mého mínění neměla být omezována nadbytečným formalismem a měli bychom šetřit nejen smyslu obecných právních norem, ale též ducvha ústavních předpisů a především bychom měli ctít zásadu, že zákony jdou zde pro své recipienty a nikoli recipienti pro stále nové a nové zákony, pravidla, předpisy.“
Citováno z: KARHANOVÁ, Martina. Podpis, jeho forma a umístění, aneb podpis jako podstatná náležitost právních úkonů (zejména závěti) ve světle judikatury. PRÁVNÍ ROZHLEDY. 2011, 20/2011, s. 719-723