Proč nemohou být daňové zákony nikdy jednoduché!

Každý, kdo alespoň občas je nucen prakticky se konfrontovat s aplikací daňových (a nejen těch!) zákonů, mi zřejmě dá zapravdu, že jakkoli jsou skutečně velmi často slyšet výše uvedená prohlášení či přímo sliby politiků (dlužno říci téměř bez rozdílu politického „dresu“), praxe je zcela evidentně spíše opačná, tj. co kdo pamatuje, daňové zákony se nikdy nejenom že nezjednodušily, ale spíše je vidět tendence zcela zjevně opačná. Proč tomu tak je? Je to jen jeden z dalších důkazů o tom, že politikům neradno věřit, že jsou politici (a pro ně pracující úředníci a legislativci) neschopní, nebo je v tom něco jiného?

Pro odpověď na výše uvedenou otázku je potřeba si nejdříve alespoň stručně připomenout, jaký je pravý účel a smysl státu(viděno z mého, neskrývaně libertariánského, pohledu) ve vztahu k daním: Daně jsou zcela nepochybně jediným faktickým zdrojem „příjmů“ (uvozovky zde uvádím proto, že se zdráhám použít tento obecně používaný pojem, když uvážím, že daně jsou platbou povinnou, a to pod velmi tvrdou i trestně právní sankcí, a nikoli úplata za nějaké služby, které bych si dobrovolně kupoval od státu) státu; dostatečný (či spíše maximálně možný) výběr daní je tedy pro jakýkoli stát (a zejména pak pro jeho zaměstnance a všechny další osoby, kterým stát takto vybrané peníze odevzdává) základní existenční otázku (doslova otázkou bytí a nebytí). Stát totiž (přesněji řečeno jeho politický a byrokratický aparát) neumí nic jiného, než že provádí přerozdělování takto získaným peněz podle své úvahy, tj. odebírá majetek (zde ve formě peněz) těm, kteří jej nabyli na základě své činnosti, a předává ho těm, kteří ho podle názoru státu „potřebují“. Jinými slovy řečeno: Stát odebírá majetek (ve formě daní) všem ekonomicky aktivním osobám (producentům), a rozdává je dle své vlastní úvahy osobám tak, jak je tomuto státu libo (to že jsou některé výdaje tzv. mandatorní, na věci nic nemění, když ono zákonné ukotvení mandatorních výdajů je tak jako tak produktem zásahů státu). V takovém systému tedy zjevně existují dva základní zdroje příjmů (majetku): (i) prodej (na volném trhu) aktivní ekonomickou činností vzniklých produktů, (ii) získávání peněz od státu ve formě platu státních zaměstnanců nebo ve formách jiných (více či méně legálních: od dle pozitivního práva legálních dotací a dávek až po většinou spíše nelegální příjmy za dostatečnou „míru servility“ vůči státu). Samostatnou, a v daném kontextu nejvlivnější, skupinou jsou pak ti, kteří státu půjčili (jsou věřitelé státu) a kteří pak z titulu tohoto svého právního postavení nejenže inkasují od státu úroky, ale také tento stát (který je vůči nim v roli dlužníka) ovládají (a to bez ohledu na to, že se to tak obvykle nepřiznává). Že tomu tak nepochybně je, zcela jistě dosvědčí každý podnikatel (a nejen ten), který si půjčil nezanedbatelnou částku od banky a pak po celou dobu splácení byl pod zjevným dozorem a tlakem této banky.

Pokud se tedy nyní vrátíme k naší v úvodu nastíněné základní otázce, je potřeba si po mém soudu zejména ujasnit, kdo že vlastně skutečně (fakticky) má zájem na zjednodušení daňové legislativy. Je asi dosti zřejmé, že touto skupinou jsou právě (a bohužel i pouze, jak si řekneme dále) ti, kteří jsou výše uvedenou první (i) skupinou, tj. ti, kteří svojí ekonomickou aktivní činností produkují výrobky či služby (které pak na volném trhu prodávají těm, kterým je právě tento výrobek či služba užitečná), a kteří pak následně musí strpět odnímání části svého takto nabytého majetku ve formě daní. Když už totiž tito producenti musí ze zákona platit tyto daně, mají zcela legitimní požadavek, aby jejich povinnosti vůči finančním úřadům byly stanoveny jednoznačně a jasně, aby mohli požívat právní jistoty, že určitý odvod daně takto dle jednoznačných pravidel vypočtený a odvedený nemůže pak být státní správou zpochybněn.

Když si dále položíme otázku, kdo naopak může mít prospěch z toho, že daňová legislativa je složitá a nepřehledná, pak v prvé řadě musíme konstatovat, že to je stát (či přesněji řečeno všichni ti, kdo jsou na penězích od státu existenčně závislí), protože jen nepřehledné a nejednoznačné zákony mu generují možnost, aby na kohokoli z aktivně činného obyvatelstva (zejména podnikatele) ukázal a měl přitom velkou pravděpodobnost, že mu při následné kontrole „něco najdou“, protoženejednoznačné a složité zákony pochopitelně vedou k tomu, že ochrana právní jistoty a předvídatelnosti na straně takového nebohého podnikatele je pouze akademickou teorií, když ve skutečnosti v tomto prostředí si nemůže být nikdo jistý, jak eventuální spor dopadne. Je přitom potřeba si uvědomit, že jak již poznamenalo mnoho myslitelů i v minulosti, že pro každý stát je samozřejmě největším nebezpečím jakýkoli svobodomyslný, nezávislý a intelektuálně nadaný (či jinak schopný) člověk; takového pak stát za výše uvedeného stavu legislativy a výše uvedeným postupem snadno zlikviduje (majetkově). Jinými a ještě zřetelnějším slovy řečeno: Pokud dnes jakýkoli podnikatel vznese (třeba na daňového poradce) logický požadavek, že by si chtěl věci ve svém účetnictví a daních uspořádat tak, aby dostál všem zákonným požadavkům (a aby tedy neměl v budoucnosti eventuální „problémy“ s finančním úřadem), pak bohužel každý věci znalý (obvykle zejména daňový poradce) musí takového podnikateli otevřeně sdělit, že stav současné legislativy je takový, že takové uspořádání věcí je objektivně nemožné, protože tolik otázek v daňovém (a nejen tam) právu je tak nejednoznačných, že vždy bohužel může finanční úřad téměř vše zpochybnit a přitom ani zdaleka není předvídatelný výsledek následného sporu.

Další skupinou, které takový stav zjevně musí vyhovovat, jsou ti, kteří zcela programově (cíleně, systematicky a organizovaně) páchají trestnou činnost, v daném případě zejména krácení daně. Těm tento stav pochopitelně vyhovuje proto, že za takového stavu se jim tato trestná činnost (zejména pak úmysl) podaří orgánům činným v trestním řízení prokázat jen zcela výjimečně, a tím méně pak, pokud tuto trestnou činnost provádějí za (minimálně!) nečinného přihlížení zodpovědných státních orgánů.

Čtenáři možná (a správně) namítnou, že další skupinou osob, kterým takový stav legislativy může vyhovovat, jsou daňoví poradci a advokáti, kteří komplikované zákony pak za úplatu svým klientům vykládají. Nechci se zde pouštět do složité a možná z mého úhlu pohledu nikoli objektivní (vzhledem k tomu, že jsem daňovým poradcem) polemiky, ale myslím, že postačí, když uvedu zcela zřejmý fakt, že daňoví poradci do dnešního dne nejsou schopni téměř vůbec jakkoli fakticky ovlivňovat tvorbu tuzemské legislativy, a tedy za této situace jsou daňové zákony produktem myšlení a zájmů zcela jiných skupin než daňových poradců. Navíc, daňoví poradci jsou pochopitelně z logiky svého postavení bytostně závislí na tom, aby existovala dostatečně silná a dostatečně početná skupina ekonomicky aktivních osob (podnikatelů), a tedy zcela jistě není v jejich zájmu, když výše uvedený stav legislativy vede k tomu, že řada znechucených nebo státem „zlikvidovaných“ podnikatelů s podnikání končí, a už vůbec není v jejich zájmu, pokud uvedený stav legislativy hrubě snižuje každým rokem počet těch, kteří ještě věří na existenci právního státu a kteří tedy ještě věří tomu, že pro ně právní pomoc, kterou jim v oblasti daní poskytují daňoví poradci (a advokáti), vůbec nějaký smysl; zejména pak za situace, když vidí, jak málo účinná a neskutečně pomalá je právní cesta k nápravě excesů finančních úřadů.

Možná si teď leckterý čtenář pokládá otázku, proč to zde všechno takto uvádím. No tedy šlo mi o to, abychom si uvědomili, že naše (myslím tím nás podnikatelů a dalších ekonomický činných osob nezávislých na státu) stálé volání po zjednodušení a zpřehlednění daňové legislativy již se samotné povahy fungování státu nemůže být nikdy (a zejména pak dobrovolně) vyslyšeno. Je potřeba si také uvědomit, že pokud to nějací politici slibují, činí tak bud z nevědomosti (jsou třeba v politice nováčkem) nebo (a to je snad ještě horší) z čiré vypočítavosti, protože dobře ví, že to dost velká část voličského publika požaduje, ovšem zároveň velmi dobře ví (z důvodů, jež jsme naznačili výše), že to nikdy nebudou schopni (a snad ani ochotni) splnit.

A jak z toho ven, neboli jaké je z toho pro nás poselství či ponaučení? Pokud se mají věci změnit, musí právě ta jedna jediná skupina, kterým současný stav objektivně nevyhovuje, tedy zejména malí a střední podnikatelé (a jiné ekonomicky činné a na státu nezávislé osoby) začít daleko více než dosud dát o sobě slyšet, aby její volání nejenže zaslechla další část voličského publika (zpočátku aby se toto téma stalo vůbec alespoň součástí seriózního společenského diskursu), ale aby i samotní politici byli nuceni toto téma vzít skutečně vážně a byli tedy nuceni tyto hlasy skutečně vážně zohledňovat ve svých rozhodnutích. Podnikatelé už dnes mohou celou věc postavit takto rezolutně: „Buďto se legislativní prostředí v ČR změní, nebo podnikání (tedy to skutečné) v ČR zanikne.“ A ptát se přitom před zraky ostatní veřejnosti politiků: „A to skutečně chcete, zlikvidovat podnikání?“ 

Osobně se domnívám, že výraznou roli ve výše naznačeném tlaku na politiky by mohla a měla (ale bohužel to vidět moc není) sehrávat různá sdružení, spolky a svazy sdružující podnikatele. Protože se ve výše naznačeném smyslu jedná o otázku i dosti odbornou, jsem zastáncem toho, aby se v této věci skutečně angažovala i Komora daňových poradců ČR, protože kdo jiní než daňoví poradci, tito skuteční „advokáti“ či „obhájci“ podnikání v ČR, nadto nejvíce znalí praxe a teorie daňového práva, by měli být tou skupinou, která se postaví jasně na stranu (a možná do čela) těch, kteří požadují odstranění alespoň těch největších excesů v legislativě a praxi daňové správy, aby byly respektovány alespoň ty nejzákladnější ustavně-právní zásady, jako například zásada právní jistoty a předvídatelnosti?